rychlé menu: Alžír | Tipasa | Touggourt | Laíd | El Oued | Ouargla | Ghardaia a Beni Izguen | Sebseb | Batna | Timgad | Constantine |

Ghardaia a Beni Izguen

Po asi čtyřech dnech ve Ouargle jsme se vydali 190 km na severo-západ, do města Ghardaia. Architektonicky i historicky asi pro mě nejzajímavější místo naší cesty. Město Ghardaia se skládá ze čtyř měst, z čehož každé z nich leží na kopci. Na samotném vrcholku kopce je vždy mešita a protože zde fouká vítr na sever, pak každá z mešit, věží, je stavěná tak, že jednu ze stran má zešikmenou na sever, aby odolala silnýmvětrům. První, co se vždy z města postavilo, byla právě mešita a postupovalo se směrem dolu. Z těch čtyř měst jsme navštívili dvě – Ghardaiu a Beni Izguen.

    
    

Architektonicky jsou si velice podobné , ale rozdíly při bližším zkoumání jsou patrné. Např. Beni Izguen má širší uličky, kdežto Ghardaia úzké. Vše ve městě je do kopce, tedy jediným dopravním prostředkem jsou zde osly. Vše působí, jako by se zde zastavil čas a vše funguje jako před staletími. Lidé v tradičních oblecích, ženit se smí pouze mezi s sebou. Kmen, který zde žije se nazývá Mozabité. Mě osobně přišlo, že jsou trochu zdeformovaní. Plno lidí zde mělo oční vady a zkažené zuby. Platí zde přísná pravidla pro chování jak místních, tak i cizinců, dětem se nesmí dávat žádné dary bez svolení rodičů, apod.

    
    
    

V Ghardaie najdete starobylý hřbitov původních obyvatel. Ten je velmi zvláštní, jelikož jsou zde jako náhrobní kameny pouze obyčejné kameny zaražené do země, podle počtu a umístění kamene poznáte, zda se jedná o muže, ženu nebo dítě či těhotnou ženu. Lidé hroby poznávali jen podle rozbitých nádob, které jsou poházené na hrobě. Součástí tohoto hřbitova je i stará a dnes již nepoužívaná škola koránu, kterou zde založil člověk, kazatel žijící na ostrově Djerba. Průvodce nám vyprávěl, že tento Tunisan s sebou přivedl i židovské rodiny, které učili jeho stoupence různým dovednostem. V této škole koránu se mj. i soudilo, přístup zde měly i ženy, ale musely stát za rohem tak, aby nebyli spatřeny muži, ale mohly se ke sporu mezi mužem a ženou vyjadřovat. Interiér je velmi prostý, prašná zem s bílými zdmi, jako věšáky sloužily dřevěné “hole” zabudované do stěn a jako poličky sloužily otvory ve zdi. Obě zmíněná města mají také zcela odlišné souky. Zatímco v Ghardaie je klasický souk s uzkými uličkami a obchůdky se vším možným, v Beni Izguen je souk řešen ve formě veřejné a výhradně mužské aukce. Aukce probíhá na okraji města na náměstíčku, kde muži smlouvají ceny nabízeného zboží. Ceny mají nějaký svůj logický vývoj a není možné přijít a všechny přehodit vyšší částkou. Okolo náměstíčka jsou samozřejmě domy, ale nejsou to domy obývané, ale slouží řekl bych movitějším měšťanům k odpočinku při aukcích. Prostě každá rodina tam má svůj baráček, kde tráví čas v průběhu aukce, ale nebydlí v něm.

    
    

I pro bydlení zde platí velmi přísná pravidla. Žádný barák nesmí mít okna protilehlá oknům jiného domu a pokud náhodou ano, musí je mít zabedněna tak, aby nebylo vidět dovnitř. Vchody do domů jsou střeženy mřížemi a dvojími dveřmi nebo dveřmi a závěsy. To proto, aby nebylo v případě opouštění domu vidět do obyvatelné části. Pokud probíhá svatba, pak se kolem vchodové části vytvoří jakási zábrana, aby ženy mohly volně pobíhat z jednoho vchodu do druhého a nebyly přitom spatřeny. V Ghardaie jsme bydleli ve velmi krásném a tradičním objetu – Akham. Je to skutečně oáza klidu s palmami, mandarinkovníky a fíkovníky. Objekt je velmi čistý a je stylizován do tradičního stylu, tedy i místnosti na spaní jsou dělané ve stylu původních obyvatel tohoto místa. Objekt je prý velmi využívám Američany, Brity nebo Němci. Jídelna objektu je přímo úchvatná, jí se na matracích u nízkých stolečků, s krbem a vše ve velmi intimním a romantickém prostředí a náladě. Vřele doporučujeme. Součástí objektu je i bazen, který se v létě normálně využívá.

Partneři: